Triko Antonio se stíhačkou F-16CJ FIGHTING FALCON - šedé

Nechtěl bych být nesmrtelný, nevím, proč po tom mnozí lidé touží. Až se naplní můj čas, odejdu bez velkého smutku. Ale jedné věci je mi přece jen líto – že se nedozvím, kam až člověk dojde v oblasti techniky, zejména, kam se bude ubírat dobývání nebe a celého vesmíru. I můj prvorozený vnuk, který se samozřejmě jmenuje Antonio, propadl létání. Ve tváři si nese znaky našeho rodu a v srdci lásku k dobývání oblaků. Je letecký konstruktér a ve volném čase létá pro radost. Nevidím ho tak často, jak bych si přál, protože žije ve Spojených státech. Ale když přijede, máme si o čem povídat.

Podílel se například na vývoji amerického vojenského letounu F-16 Fighting Falcon. První prototyp tohoto stroje vzlétl 2. února 1974 a než začala sériová výroba, světlo světa spatřilo osm těchto letounů. Bojový stroj musí samozřejmě dosahovat těch nejvyšších kvalit, a tak jsou i další typy těchto Falconů průběžně modernizovány. Pozorně jsem naslouchal, když mi Antonio vyprávěl, jak bylo například třeba konstrukčně zesílit křídla letounu, aby odolala častým přetížením při bojových manévrech. Falcon je totiž známý svou obratností, která jej předurčila k leteckým soubojům.

Jako všestranný stroj se využívá také pro útoky na pozemní cíle. Využívá se jich pro systém boje Wild Weasel – Divoká lasička. Systém s tímto krycím názvem se zrodil ve válce ve Vietnamu. Speciální letoun určený pouze pro boj s radary protivzdušné obrany protivníka na palubě nesl řadu přijímačů pro průzkum, aktivních rušičů a později i protiradiolokačních střel. Heslem posádek letounů bylo: „První na bojiště, poslední z bojiště.“ Nemodernějšími Divokými lasičkami jsou právě letadla F-16.

Jak pracují? Představte si letoun, který je záměrně nasměrován do nebezpečné zóny, do prostoru, který propátrávají protiradarové střely. Když zaměří signál vydávaný radarem, letí po něm až ke zdroji, kde ničivou explozí zničí radar i jeho posádku. A nechat se zaměřit, to je paradoxně úkolem každé Divoké lasičky. Jakmile pak vyletí nepřátelská raketa, pilot letounu reaguje sérií úhybných manévrů, vypouští falešné cíle nebo rovnou sám zaútočí.V pomyslném vývojovém žebříčku je letoun F-16 řazen ke strojům takzvané čtvrté generace. Konstrukčně se sice jedná o stroj ze sedmdesátých let, ale v určitém ohledu F-16 svými vlastnostmi a výbavou stále převyšuje své současné potenciální soupeře. Kromě obratnosti je pro něj typický i obdivuhodný dolet 4 020 kilometrů. Ten mu zajišťuje výjimečný bojový rádius, tedy let na dané místo, souboj s protivníkem a návrat na základnu. Falcon může útočit na cíl ve dne i v noci, bez ohledu na povětrnostní podmínky. Unikátní je i tím, že snese přetížení až 9 G při plné palivové nádrži.

Avionika letounu obsahuje vysoce přesný inerciální navigační systém – počítač, který předává informace pilotovi, rádia UHF i VHF a systém přistání. Počítačem je ovládán i systém řízení palby. Pilot má také k dispozici radarový výstražný systém (RWS) a elektronické rušení průzkumných i zbraňových systémů nepřítele.

Díky své výkonnosti a dobrým manévrovacím vlastnostem se F-16 Fighting Falcon stal jedním z nejužívanějších bojových strojů a zasáhl prakticky do všech novodobých vojenských konfliktů.